Můj život s dialýzou

Autor: Zdena Červenková
Datum: 20. července 2007

Je mi 36 let. 10 let jsem po příbuzenské transplantaci ledviny. 6 let jsem byla návštěvníkem hemodialyzačního zařízení.

Ráda bych se s vámi podělila o zkušenosti s dialýzou a transplantací.
V 17 letech mi zjistili selhávání ledvin, byla jsem ve třetím ročníku na střední škole. V těchto letech se každý problém zdá jako konec světa. Takto jsem se cítila i já. Pravidelně jsem docházela do nefrologické poradny. Po třech letech moje ledviny už moc nefungovaly. Po poradě s lékařem jsem se rozhodla nastoupit léčbu na hemodialýze. Měla jsem na výběr peritoneální dialýzu nebo hemodialýzu. Moje začátky vůbec nebyly jednoduché. Jako mnoho lidí, tak i já jsem se snažila dialýzu oddálit. Není to dobré. Nyní už to vím, ale ve 20 letech se mi nechtělo někam docházet a být připoutána k jednomu místu.

Na první dialýzu jsem se opravdu těšila. Bylo mi pořádně špatně. Slabost, únava, nechutenství a spousta dalších nepříjemných příznaků zahlcení organismu toxickými látkami a přebytkem tekutiny v těle. Po nějakém čase se většina věcí upravila. Bohužel ne všechny. Únava přicházela častěji, přestala jsem močit, problémy s pitným režimem i s nedodržováním dietních opatření. Nízký krevní obraz, vysoký tlak. Změnila jsem názor na spoustu věcí, ale pořád jsem se snažila vést život srovnatelný se zdravými lidmi. Nevím nakolik se to dařilo.

Situace se začala měnit až po transplantaci. Mám to velké štěstí, že jako rodina držíme pospolu a byla tu možnost příbuzenské transplantace. Určitě nebylo pro mého tátu jednoduché rozhodnout se, ale přišlo mi, že se ani na okamžik nerozmýšlel. „Mám ledvinu svého táty.“ Je pravda, že nezačala fungovat ihned. Zase na člověka přijdou myšlenky proč to všechno podstupuje. Táta o jednu ledvinu chudší a o nepříjemné zážitky bohatší a ani u mě se nic nezmění. Naštěstí dostala rozum a rozeběhla se. Asi i s pomocí pánů lékařů v IKEMU. Běží dodnes a doufám, že má běh na dlouhou trať pořád před sebou.

Nejsem bez problémů. Ale kdo je?

Dalším mým štěstím je životní partner. Stojí při mně na každém kroku mého žití. Snažíme si užívat života. Jezdíme na hory v létě na dovolenou. Přivedl mě ke spoustě věcí, kterým jsem se nevěnovala. Jako jsou kolo, lyže, různé výlety a radovat se z toho, co je možné, a zbytečně se netrápit tím, na co člověk nestačí nebo co nemůže.

Trochu to shrnu:

Selhání ledvin není žádná úžasná věc. Je jedno v jakém věku to člověka potká. V mládí si každý myslí, že je konec a že ho nic dobrého nečeká a v pokročilém věku zase, že je konec a že ho nic dobrého nečeká. Není to tak úplně pravda. Při dodržování určitých pravidel se dá zvládnout i dialýza. Samozřejmě je důležitá komunikace s lékařem, dodržovat pitný režim, dietní zásady, hlavu zaměstnat něčím jiným než nemocí, ale život je i přes to všechno moc krásný a stojí za to bojovat.
Všem, kteří se dostanou do podobné situace přeji hodně štěstí a síly k boji s nemocí. Stojí to za to.